Nikdy si nepomyslel, že by se závody staly jeho způsobem života, natož aby se stal nejlepším jezdcem na světě, když vše začínal coby vesnický kluk se zálibou v autech. A když jeho život vyhasnul na německém okruhu Hockenheim v roce 1968, svět truchlil pro ztrátu jednoho z nejoblíběnějších šampionů, skromného člověka a jezdeckého génia, jehož osobní integrita a vlastnosti se zalíbili nejen fanouškům, ale i jeho rivalům. Za volantem téměř neporazitelný. Jen pár dalších jezdců v historii mělo tak dominantní postavení. A ještě méně těch, kteří si vydobyli dojem laskavého člověka…

Řeč je o Jimu Clarkovi.

Původním jménem James Clark, junior, se narodil 4. března 1936 a vyrůstal se svými čtyřmi sestrami na rodinné farmě ve Skotsku v kopcích Berwickshire nedaleko hranic s Anglií, kde se Clark vždy cítil nejlépe. Prostředí na hony vzdálené jeho budoucímu zaměření. Poprvé o motorsportu četl jen v knihách a časopisech. V 13 letech odešel do soukromé škole v Edinburgu, kde hrál kriket a byl docela dobrý v hokeji. Když došlo na používání vozidel pro sportovní aktivity, narazil Jim na odpor svých rodičů, aby používal automobil na jiné než praktické využití. Poprvé jezdíval potají s jejich tehdejším rodinným automobilem po polích, nakonec měl dovoleno jezdit sám traktorem. K 17.-tým narozenimám získal řidičský průkaz, zanechal školy a nechal se zaměstnat na plný úvazek na farmě. Koupil si pro sebe Sunbeam Talbot a v roce 1956 s ním začal závodit na místních soutěžích a zkouškách řidičské zručnosti. Brzy vyhrával klubové závody v různých sportovních vozech, které mu obstarali jeho movitější přátelé, kteří ho velmi podporovali. Bez jejich podpory by nemohl pokročit dál. Být středem pozornosti mu ale bylo celkem nepříjemné a zároveň se necítil dobře, že závodil i přes zákaz své rodiny. Podpořen a vyhecován přáteli začal brát závodění vážně a ostatním jen dokazova jeho přirozený talent, který ohromil každého, kdo ho poznal.

V roce 1958 Clark dostal přes známosti nabídku závodit v Brands Hatch s Lotus Elite kupé, kde okamžitě zapůsobil na vítěze závodu ve stejném voze, zakladatele Lotusu Colina Chapmana. Na jeho pozvání závodil v Lotus Formule Junior a Clark okamžitě vynikal a byl vzat do týmu Lotus ve Formuli 1 na konec sezony roku 1960. Ještě toho roku zažil v Belgii jeden z nejhorších víkendů historie Formule 1, kdy na okruhu Spa tragicky havaroval Chris Bristow ve svém voze značky Cooper. Clarkovi se podařilo jen těsně vyhnout zohavenému tělu, které bezvládně leželo na trati, ale jeho Lotus byl potřísněný krví. A o několik kol později došlo k další smrtelné nehodě, když do helmy jeho týmového kolegy Alana Staceyho narazil pták a vzápětí na to ztratil kontrolu nad svým vozem. Jimmy později přiznal, že tyto hrůzné zážitky málem vedly k ukončení jeho závodní kariéry. Od té doby tento okruh nenáviděl, ale i přesto na tomto okruhu dokázal čtyřikrát za sebou vyhrát.

Neštěstí se mu nevyhnulo ani v jeho první kompletní sezóně GrandPrix o rok později. V roce 1961 ho zasáhla účast při kolizi s Wolfgangem von Tripsem řídícím vůz Ferrari při velké ceně na okruhu v Monze. I když Clark byl nevinný a nezraněn, smrt Wolfganga a 14 diváků ho velice zdrtila a znovu uvažoval o odchodu. Nakonec ho Colin Chapman přesvědčil, aby zůstal.

Během příštích 4 sezón byl Clarkův Lotus jen stěží poražen a vesměs jen kvůli mechanickým poruchám. Inovativní šasi zkonstruované Colinem, bylo hnáno motorem Climax V8, který byl nesmírně výkonný, ale také notoricky nespolehlivý. Jimmy prohrál v letech 1962 a 1964 jen kvůli úniku oleje. V roce 1964 se mu tato závada objevila až v posledním závodě sezony. Mezi těmito sezónami v roce 1963 vyhrál svůj první titul mistra světa. A v roce 1965 vyhrál šest z 10 závodů a stal se mistrem světa podruhé.

Colin a Jimmy byli blízkými přáteli. Jimmy spoléhal na Colina v oblasti technických řešení, protože nebyl žádný technicky založený typ. Na druhou stranu i když Colin někdy připravil vůz, který nebyl úplně ideálně nastavený, Jimův přirozený talent mu pomohl přizpůsobit styl jízdy tak, jako by měl špičkově naladěný vůz. Sám občas říkával, že nemá ponětí, kde se jeho rychlost bere.

Veřejnost vřela, když přišla řeč na plachého šampióna, který se vyhýbal tiskovkám a publicitě jako čert kříži. Největší obdiv a zájem médií zažil v Americe, když vyhrál Indianapolis 500 v roce 1965. I když byl obdivován a oblíben u svých vrstevníků, nikdo z nich ho úplně neznal. Jak byli např. Graham Hill a Jackie Stewart extroverty, tak takový byl Jimmy introvertem. V autě byl ztělesněním klidu a kontrolované agrese. Mimo závody byl nenápadný, překvapivě nerozhodný a údajně měl i veliké problémy se jen rozhodnout, do které restaurce se jít najíst.

Jeho nesčetná vítězství mu přinesla slávu, ale i peníze a dokonce získal daňový exil v Paříži. Často dojížděl na závody ve svém Lotus Elan, zakoupeném od Colina a zřídkakdy přijížděl sám. I když se nikdy neoženil, měl přítelkyni, které se svěřil, že se chce usadit zpátky doma na farmě a založit rodinu. Proto také podepisoval smlouvy pouze na rok, aby mohl odejít, kdy bude on sám chtít.

Málem odešel po neúspěších stáje Lotus v roce 1966, ale jeho trpělivost byla odměněna s návratem následující sezone. Vítězství v první GrandPrix v roce 1968 přinesla počet vítězství na úctyhodné číslo 25.-ti prvenství a tím zastínil předchozí rekord J. M. Fangia. A stejně jako on, Clark zřídkakdy udělal chybu a měl velmi málo nehod, proto jeho náhlá smrt je nemilým překvapením. Jeho Lotus 7. dubna 1968 na okruhu v Hockenheimu v Německu měl defekt kola v závodě F2. Jeho vůz se stal nezvladatelným, doslova vylétl z trati a po nárazu tragicky zemřel. Colin Chapman řekl, že tehdy ztratil svého nejlepšího přítele...

“Jim Clark – The Quiet Champion” is a BBC documentary about one of Formula 1’s truly great drivers.